[skočit na navigaci]

Jste zde: Úvod / Bude vás zajímat / Duševně nemocný v rodině


Duševně nemocný v rodině


Rodina a soužití s psychiatrickým pacientem
Autor: Dale L.Johnson


Můj syn onemocněl schizofrenií v 19 letech. Stáhl se do sebe a poslední dva roky častokrát divně mluvil. Trápilo nás to, ale bylo to v době Vietnamské války, a tak jsme jeho chování chápali jako reakci na ni. Jeho psychické zhroucení bylo pro nás šokem, vždyť jako dítě byl vždy zdravý a šťastný, měl hodně kamarádů a byl dobrý student. Byl velmi společenský, vyhledávaný vrstevníky, vůdčí typ.
Jsem psycholog, mám dobrý výcvik v práci s lidmi trpícími vážnými duševními nemocemi. Tématem mé disertační práce byla schizofrenie a mé první zaměstnání bylo u velmi postižených pacientů. Za nějaký čas jsem opustil tento obor a soustředil se na dlouhodobý prevenční výzkum rodin s dětmi a s nízkými příjmy, avšak nadále jsem se zajímalo vážné duševní choroby.
Nic v mém vzdělávání mě však nepřipravilo na zvládnutí psychózy u člena mé rodiny. Mohl jsem lehce stanovit diagnózu a věděl jsem něco o léčbě. Ale nikdy jsem si nedokázal představit, co je to žít 24 hodin denně s psychotickým člověkem
Příběh mého syna od jeho počátečního psychického zhroucení je typický: nějaký čas užíval léky a přijímal pomoc, pak přestal léky brát a jeho stav se zhoršil, byl hospitalizován, ale navzdory radám lékařů opustil nemocnici, žil s bezdomovci a byl i vězněn, pokusil se o sebevraždu. Zúčastnil se mnoha léčebných. programů, ne moc dobře organizovaných. Nyní žije v klidu většinu roku v internátním pečovatelském zařízení, ale s podporou) a povzbuzováním rodiny navštěvuje vysokoškolské kursy, a to s dobrým prospěchem.
Můj syn je jeden z miliónů mužů a žen z celého světa - kolem jednoho procenta světové populace. Skutečně mezinárodní rozsah této choroby a fakt, že schizofrenie obecně propukne v pozdní pubertě nebo v rané dospělosti
- v průměru okolo 19let věku u mužů a 22let u žen - silně ukazuje na biologicky ovlivněnou vývojovou
anomálii.
Většina lidí se silnou a přetrvávající psychózou je v čase výskytu nemoci pořád součástí rodiny nebo opustili domov teprve nedávno, jak je to běžné u každého dospělého jedince. A jejich rodiny mají najednou následující
zkušenosti (jako ta naše ): .
Vidí velkou změnu milovaného člověka. Diví se, co se děje, a ptají se po příčině. Většina je ohromena, zarmoucena a izoluje se, když si uvědomí, že jejich blízký má psychózu nebo, jakje zvykem říkat, je "blázen".
Tento stav věcí existuje léta a teprve nedávno udělaly rodiny pokrok: je o nich slyšet a hrají' důležitou roli v péči a rehabilitaci svých drahých. Většina rodin poznala, že když vyhledá odbornou péči pro svého psychicky nemocného člena, je odborníky vnímána jako nepodstatný článek v léčebném procesu. Její nazírání nemoci a není požadováno a její zkušenost se zvládáním psychotického chování není zužitkovávána.
Většinou je rodina psychiatry rychle separována od nemocného jedince, ale pak je jí, většinou ještě psychicky i citově labilní, vrácen k celodennímu ošetřování.
Mnoho profesionálů si myslí, že většina psychicky nemocných lidí nemá příbuzné. Jistě, někdy je to pravda, ale mělo by se to ověřovat. Většina nemocných př1"uzné má a je s nimi v pravidelném kontaktu, avšak váhá, jestli jim má o své nemoci říci. Zbývající žijí od svých rodin separováni, ale rodina je možná zoufale hledá.
Jak už jsem se zmínil, náš syn žil s bezdomovci. Ve své šílené touze vzdorovat strašné zkušenosti, opustil ať už nemocnici či domov pro nejistý život na ulici; avšak třebaže dočasně bezdomovec, měl jako mnoho ostatních pořád rodinu. A také jako mnoho ostatních neměl, kromě vlastní rodiny, dostatek jiných sociálních kontaktů či jinou podporu.
1
Požadavky rodiny
Co chtějí rodiny? Dle různých přehledů a odpovědí mnoha osob můžeme říci, že prvořadým zájmem rodinných příslušníků je, aby se lépe dařilo jejím duševně nemocným blízkým. Nezmiňují se o pomoci pro s~, třebaže žijí v obrovském stresu. Hodně slyšíme o uspokojování psychických potřeb uprchlíků a obětí katastrof na to se dbát musí; ale kde je adekvátní reakce na pohromu,která zasáhla rodiny žijící s psychózou? Kde je pomoc, když se člen takové rodiny stane obětí násilí? V literatuře o duševních chorobách a násilí najdeme hodně článků, jak se mohou bránit násilí sociální pracovníci a psychiatři, avšak téměř neexistují návody, jak se mohou bránit
příbuzní, kteří se přitom obětmi mohou stát nejsnáze. Rodiny potřebují a zaslouží si pomoc při zvládání stresu, není to však jejich prvořadý zájem.
Seznam toho, co chtějí rodiny pro své duševně nemocné blízké, je v mnoha zemích velmi podobný. Seznam požadavků rodin Irské Asociace pro schizofrenii je typický:
1) stručný a výstižný návod zvládání soužití pro každou rodinu 2) přátele pro každou rodinu

3) účinný zásah v krizi
4) celoživotní finanční jistotu pro duševně nemocného. 5) chráněné bydlení
6) vhodné zaměstnání
7) ochráněné prázdniny/volno
8) drop-in střediska
9) nově vyškolené profesionály
10) přehled a plán osobního rozvoje
Ostatní požadavky jsou v něčem odlišné, ale všechny země udávají přetrvávající neschopnost způsobenou duševní nemocí a rodiny chtějí následnou péči. Dále si všichni uvědomují, že nemoc začíná dysfunkcí mozku, ale to, jaké osoba udělá pokroky, záleží nejen na dostupných příležitostech, ale i na míře lhostejnosti či necitlivosti prostředí, v němž se změna odehrává.
Co dále rodiny chtějí? Příbuzným se nelíbí, že jsou vylučováni z důležitých rozhodování o svých blízkých.
Speciálně se jim nelíbí nechuť psychiatrů s nimi mluvit v době, kdy nejvíc potřebují ujištění a porozumění. Vadí jim striktní UŽÍvání pravidel o důvěrnosti informací, která zamezují komunikaci s psychiatry. Jejich napětí roste, když nedostávají potřebné informace. Jsou frustrováni, že není možné vyhledat služby, které jsou podle nich nezbytné.
Rodiny jsou zatěžovány rozhodnutími, kte11á musejí udělat, ale s nimiž jim nikdo nepomůže. Např. rozhodnutí,
jestli nemocný musí do nemocnice nebo jestli jej nechat žít doma či jinde.
Komunikace mezi profesionály a členy rodiny je základ a je docela snadno proveditelná, jak lze vidět v praxi
mnoha profesionálů, ale ještě stále mnoho profesionálů nepochopilo její důležitost.
Rozvoj mezinárodního rodinného hnutí
Rodiny lidí s vážnÝm duševním onemocněním se organizují v národech celého světa.. Zkusil jsem udělat seznam národů, které mají rodinné organizace. Nyní je na seznamu 35 národů. Na kongresu Světové asociace pro psychosociální rehabilitaci (World Association for Psychosocial Rehabilitation, WAPR) v Barceloně 1989 byly reprezentovány rodinné organizace 8 národů, včetně shromáždění více než 100 členů Španělské rodinné organizace, kteří přijeli z 20 měst ve Španělsku. V červnu 1990 se představitelé rodinných organizací sešli v De Haagu v Belgii, aby zde diskutovali o společných zájmech a směřování. Téměř všechny západoevropské národy zde byly zastoupeny. Avšak byli zde i zástupci organizace z Jižní Ameriky ( Uruguay), z mnoha organizací v Kanadě, z jedné v Indii a z obrovské organizace v Austrálii. Nejstarší organizací je Zenkaren v Japonsku, nově se formují organizace v Rusku a na Ukrajině. Země jako Itálie a Holandsko mají více organizací.
Tyto skupiny jsou samozřejmě v každé zemi organizovány jinak, ale všechny nabízejí členům vzájemnou podporu a informace. Odlišují se stupněm profesionality v právním zastoupení a do jisté míry v přístupu k problémům, na něž se zaměřují.
Národní aliance pro duševně nemocné
v USA si Národní aliance pro duševně nemocné (the National Alliance for the Mentally III = NAMI ) vydobyla silné postavení v právním zastoupení na národní, státní i místní úrovni. Má 140 000 členů v 1 400 přidružených skupinách padesáti států USA. Jsme organizací příbuzných, uživatelů a (vy)léčených pacientů, a třebaže existujeme teprve od r. 1979, naše právní zastoupení má značný respekt.
Chceme intenzivnější výzkum vážných duševních nemocí a uspěli jsme - vládní dotace stouply z 80 miliónů na 500 miliónů dolarů v průběhu pouhých pár let. Devadesátá léta byla prohlášena za " Dekádu mozku " , aby byl podpořen odpovídající výzkum. Podnítili jsme vznik nových fondů na výzkum služeb. Byl vytvořen zákon 99-660 pro zajištění toho, aby každý stát vyvinul a uskutečnil plán duševního zdraví. A to rozhodně není to maličkost pro zemi, která nemá ani národní plán pro duševní zdraví ani národní zdravotní systém.
NAMI lobovala za zlepšení ochrany a právního servisu a spojila se s dalšími skupinami, aby obhajovala právo lidí s duševními nemocemi na zaměstnávání. Je mnoho dalších právních záležitostí, ke kterým se NAMI připojila na národní úrovni. A dále: naši členové jsou velmi angažováni ve státní i místní správě, kde se rozhoduje o finanční podpoře a službách pro duševně nemocné.
Jsme úspěšní a dostává se nám pomoci od přátel z jiných právních či profesionálních skupin. Náš jedinečný příspěvek k tomuto procesu je naléhavé uvědomění, že změna musí přijít, že nebudeme čekat a nenecháme se odstrčit.Toto naléhání vychází ze samé podstaty NAMI, z cenné zkušenosti jejích psychiatricky léčených členů a jejich příbuzných, z nichž všichni mají důvěrnou a emocemi nabitou zkušenost s vážným duševním onemocněním.
Naše úspěšnost v iniciování změny nám vydobyla respekt mnoha zaujatých odborníků a provozovatelů služeb. My si chceme tento respekt udržet odpovědným jednáním podle princip;" vědy a demokracie.

Zmínil jsem se, že NAMI má nyní 140000 členů a tak je v očích veřejnosti obrovská, ale měli bychom si uvědomit, že v USA žije kolem 10 miliónů lidí s vážným duševním onemocněním. Kde jsou ostatní rodiny?
Pořádám jednou měsíčně vzdělávací seminář ( workshop ) pro rodiče v nemocnici v Houstonu a zjistil jsem, že většina zúčastněných rodičů nikdy neslyšela o NAMI, přestože mnozí žijí s duševní nemocí v rodině mnoho let. Na semináři se dovědí o NAMI a někteří se k ní připojí a spolupracují, avšak jiní ne. Víme velmi málo o tom, proč existují tyto rozdílné přístupy rodin, protože zde neexistuje žádný výzkum.
I přes nedostatečnou evidenci jsou však některé důvody zřejmé a souvisí se členy rodiny.
Břímě duševního onemocnění je pro ně příliš těžké, aby něco dělali, avšak později to postupně zkouší. Rodiče mohou být staří, nemocní nebo slabozrací, a tak nejsou schopni cestovat a navštěvovat setkání. Někteří příbuzní jsou zastrašováni duševně nemocnou osobou, která jim nedovolí účast.
Pro někoho je příliš těžké přijmout tragédii duševního onemocnění a pokouší se na to nemyslet. Účast na mítincích AMI a na vzdělávacích programech je pro ně dopředu stresující, i když se zatím ještě žádných nezúčastnili.
J
Jiné důvody jsou technické:
Vzdálenosti míst, kde se konají mítinky, jsou nepřekonatelné.
Mohou se vyskytnout jazykové rozdíly nebo odlišnosti v životním stylu mezi potenciálními či skutečnými členy, což účast ztěžuje.
Organizace jsou někdy neschopné dát veřejnosti, a dokonce rodinám, nejvíce se zajímajícím, o sob,j6 více vědět.
Přístup profesionálů
Stále ještě existuje další důvod nedostatku přistupujících členů rodin, a to je slabá podpora profesionálů v poskytování informací o našich organizacích rodinám, protože je neschvalují, nevěří, že jsou důležité, nebo jednoduše o nich nevědí. V USA je pořád ještě vzácné, aby rodina byla informována o NAMI profesionálem; a když už se něco doví, takže informace neúplná a nezajímavá.
Je zde bohužel silně podporovaná a dlouho udržovaná tradice, že nemoc svých dětí způsobili
rodiče:
Jejich škodlivé jednání, ať už vědomé či nevědomé, má být viníkem problémů. Anna Freud (3) doporučovala oddělit psychicky nemocné potomky od rodičů, protože rodiče se přece nejvíc zasloužili o duševní
poruchu svých dětí. Její doporučení staré půl století souznělo s názory mnoha profesionálů v oblasti duševního zdraví. Není mým záměrem prohlašovat, že tento ojedinělý výrok respektované psychoana1ytičky měl určující vliv na pohlížení profesionálů na rodinu: vybral jsem jej, protože reprezentuje představu o rodinách, která se velmi ujala.
Pro zkoumání toho, jak bylo na rodiny léta pohlíženo profesionály, jsem měl k dispozici Americký žurnál psychiatrie a celou škálu jiných žurnálů v desetiletých intervalech a hledal jsem zmínku o rodičích. Prvním a asi nejdůležitějším objevem bylo, že zmínky o rodinách byly velmi vzácné. Absence zájmu o ně ukazuje, že na rodiny po celou tu dobu bylo pohlíženo jako na nepodstatný článek pro kvalitní život duševně nemocných lidí.
Přesto se však občas pár drobných zmínek objevilo. Klonoff(4) zjistil, že vývoj nemoci závisí nejen na "způsobu a míře léčení" ale i na "nezištné a samozřejmé pomoci příbuzných". V r. 1961 Evans a spol. (5) prosazovali, že příbuzní by se měli zapojit do rehabilitačního procesu jako "potencionální zdroj". O desetiletí později Satloff & Worby (6) uvedli v poslední větě své práce o akutní péči, že rodiny potřebují úlevu od stresu. V té době Herz a spolupr. (7) vyvolali sérii otázek o rodinách:
Stane se propuštění pacienta z nemocnice pro rodinu břemenem? Je soužití s duševně nemocným čl~věkem škodlivé pro ostatní členy rodiny? Odpovědi na tyto otázky však nebyly v této práci uvedeny.
Samozřejmě známe odpověď dnes (8): Břímě soužití s duševně nemocným člověkem je opravdu velké.
Za námi je také období, kdy se na rodiny pohlíželo jako na nefungující a nutně potřebující terapii. Nyní, díky dobré práci výzkumu a klinik - a organizacím rodinných příslušníků - jsme vstoupili do nové éry vztahů rodin a profesionálů. Vzdělávací programy pro rodiny vypracované Leftem a spol. (9) v Anglii a dále rozšířené Falloonem <l; spol. (10), Andersonem, Reissem a Hogertym (11), Farrierem a jeho spolupracovníky (12) aj. ukázalo, jak je důležité informovat rodiny a učit je redukovat stres, protože redukcí stresu a růstem jejich schopností je redukován počet relapsů.
Benheim (13), Wynne, McDaniel a Weber (14) a druzí přišli s myšlenkou konzultací místo rodinných terapií, protože rozpoznali potřebu rodin být informovány a mít schopnost být efektivními opatrovníky duševně nemocných lidí.

Podněty pro profesionály
My rodinní příslušníci odmítáme tvrzení, že jsme způsobili nemoc svých dětí. Intuitivně víme, že enormní změny v chování našich drahých dětí nemohly být způsobeny našimi slovy nebo chováním. Připouštíme naše chyby ve výchově ( "měli jsme být víc pevní" , " byli jsme příliš přísní" ); ale přitom pozorujeme s hrdostí a potěšením vývoj našich zdravých dětí. Já osobně se však: také stále více raduji z úspěchů svého psychicky nemocného syna: pro mě je opravdovým hrdinou.
My, sdružení v NAMI, jsme úzce sledovali výzkum na poli duševních nemocí. Poznali jsme, že tato nemoc má biologický základ, někdy genetický, snad je způsobena virem nebo komplikacemi v těhotenství (15);
a víme, že drogy mohou působit jako spouštěč v období dospívání (16). Chceme se dovědět, co dělat, abychom pomohli našim dětem vyhnout se pohromě relapsu a pomohli jim zlepšovat zdraví.
Z dotazníků vyplňovaných členy NAMI vyplývá o potřebách jejich členů stále stejná věc: Rodiny
nechtějí terapii; chtějí informace a přístup k jejich zdrojům.
Profesionálům navrhujeme toto:
1. Měli by ustanovit s rodinami poradní vztah, tak. aby to ovlivnilo i jednotlivce. Rodina požaduje informace,
rady a asistenci při rozhodování a vyzývá odborníky, aby jí informace, rady a asistenci při rozhodování
pokud možno poskytli. Některé rodiny možná to~í po terapii, ale přednost má poradní vztah.
2. Odborníci by si měli vážit rodinných/uživatelských organizací a být o nich informováni. Tyto organizace musí být nezávislé na profesionálech a zástupcích vlády, jestliže mají být jako zastupitelské skupiny efektivní v zastupování. Důležitou roli zde má zplnomocnění. Když odborníci zpravují rodinné příslušníky o rodičovských skupinách, měli by zahrnout vysvětlení, proč jsou tyto skupiny důležité. Měli by říci, kde tyto skupiny jsou, kdy se schází a jak je mohou kontaktovat Pokyny musí být přesné a písemný materiál zajištěn. A odborníci jej s rodinnými příslušníky projdou, aby je motivovali ke kontaktu. Měli by také ukázat svůj zájem o a ocenění práce těchto organizací tím, že se zúčastní a podílí na jejich mítincích. Není to využívání odborníků, jestliže mají opravdový zájem o své pacienty/klienty.
3. Profesionálové by měli provádět detailní a rozsáhlou rodinnou psychoedukaci podle metody Leffa, Falloona a jiných. Ne všechny rodiny se budou chtít či budou schopny se zúčastnit, ale poznatky o účinnosti rodinné psychoedukace ve snižování počtu relapsů jsou tak přesvědčivé, že vzato eticky, my profesionálové nesmíme tuto službu odmítnout. Z mého pohledu by to bylo stejné, jako neposkytnutí nutného léku.
4. Rodiny vědí velmi málo o rehabilitaci svých nemocných. Jsou spoutány zvládáním krizí a mnoha břemeny péče o psychicky nemocnou osobu. Mnohokrát byla deklarována potřeba služeb, což je velice důležité, ale tady překáží fakt, že mnoho rodin i uživatelů o rehabilitaci neví a nedokáže říci, co si myslí, že je třeba. To by mohlo vysvětlovat relativně malý počet vyslovených požadavků rehabilitačních služeb. Např. Grosser & Vine se dotazovali u členů AMI v New Yorku na jejich nenaplněné potřeby. 33% uvedlo, že
jejich nemocní rodinní příslušníci potřebují dovednostní trénink a 18% ho dostávalo, takže neuspokojeno bylo jen 15%. Můj odhad je, že bylo zájemců o trénink mnohem více, ale že rodinní příslušníci jednoduše nevědí o tomto zvláštním druhu rehabilitace. Rodiny tedy potřebují vědět o rehabilitaci a potřebují vysvětlení, co to je a proč je důležitá.
Závěr
Můj syn, který je velmi postižený, obzvláště ve schopnosti udržet pozornost, nemá žádnou energň a má halucinace, prošel různými druhy léčby a byl podporován léky - v poslední době c10zapinem - a prospívá mu život v klidném nevyžadujícím prostředí. Léta navštěvoval psychosociální kluby, ale přestal. Když jsem se ho ptal, proč, řekl, že byl 15 let v terapeutických skupinách a už není schopen říci tam cokoliv nového, že vyrobil všechny možné pásky a popelníky, které by kdy potřeboval. Že jestli ho budou chtít naučit pumpovat plyn, tak se vrátí, protože to je činnost s budoucností. Jeho situace není neobvyklá. Nabízíme přIležitosti, které mají budoucnost? Můj syn něco ví o tom, co potřebuje, ale ne o tom, jaké příležitosti jsou pro něho dostupné, nebo co se pro něho dá udělat.
Jestli mají být pro zřízení lepších služeb výkonnějšími lobbisty, rodiny potřebují znalosti o různých typech rehabilitace a bydlení a jakému účelu rehabilitace slouží. Ken Terkelsen v přednášce pro skupinu AMI popsal psychologické problémy lidí se schizofrenií a těžkými afektovými poruchami. Řekl, že jsou opuštění, stigmatizovaní, cítí se bezmocní, deprimovaní, překážející, úzkostliví, postrádající cit a motivaci, neinformovaní, nezruční a s omezenou zkušeností. smyslem rehabilitace je pomoci lidem zbavit se těchto nepříjemných pocitů. Je jasné, že nedikace sama o sobě to nezvládne. Mnoho lidí s těmito pocity užívá léky a tím odeznívají symptomy nemoci; ale. cítí. se pořád nepříjemně. Užívání léků zejména nepomůže v absenci pocitů a motivace něco dělat. Rodiny potřebují pomoc v tom, aby porozuměly tomuto omezení v užívání léků

a tomu, proč rehabilitace může pomoci zlepšit kvalitu života lidí trpících duševními chorobami.
Zapojení rodin do plánování a provádění rehabilitace se daří už pár let Brajovičovi a jeho skupině v Jugoslávii (18), a rodinám mentálně postižených v mnoha zemích. Tato možnost je však zamítána pro dospělé s vážnými duševními poruchami.
Poptávka po vzdělávání je obrovská: vzdělávání pro profesionály v oblasti nejlepších způsobů poskytování léčení a rehabilitace, vzdělávání členů rodin, aby mohli asistovat při rehabilitačním procesu a prosazovat ten nejvhodnější, a vzdělávání pro uživatele, aby věděli, o co mohou požádat a co mohou očekávat, že získají.
Poptávka po zastoupení je také velká. Ve Spojených státech a snad i jinde existují 4 hlavní překážky v zaměstnávání lidí s duševními chorobami. První je jejich duševní porucha, která jim bere sociální a technickou zručnost a znevýhodňuje je na konkurenčním trhu práce. Druhou je nedostatek odpovídajícího výběru služeb a třetí nedostatek odpovídajících tréninkových programů pro mladé profesionály. čtvrtou jsou zákony a ustanovení vymezující, že osoby přijímající podporu pro postižené nesmí vydělávat nad rámec neskutečně malého obnosu, aby si přilepšili k této podpoře a zkusili žít nezávisle. Mnoho lidí, o kterých vím, že dostávají podporu a kteří ví, že se zotavili natolik, aby mohli dělat nějakou práci, chce pracovat, ale netroufá si: strach ze ztráty podpory a tím hrozící bezprizornost, strádání a nedostatečné zdravotní péče je příliš reálný.
Světová organizace příbuzných duševně nemocných
Na neúnavné naléhání úřadujícího presidenta W APR Life Irvinga Blumberga byly podniknuty kroky ke vzniku světové organizace rodičovských skupin. Reprezentanti několika národů se setkali v Barceloně, DeHaanu, Montrealu a Dublinu a odsouhlasili, že je takováto organizace nezbytná. Ustanovení takové organizace není lehké. Každá rodina je zatížena náročností soužití s duševní chorobou a členové rodiny jsou zaměstnáni prací v místních skupinách a národních organizacích a mají ztěží čas a energii nazbyt pro rozvoj mezinárodního tělesa. Takový rozvoj vyžaduje také peníze a přístupy k překonání komunikačních zábran. Nicméně potřeba takové organizace je velká. Mohla by pomoci zmenšit stigma, kterému musí duševně nemocní a jejich příbuzní a dokonce ti, kteří se jim snaží pomoci, čelit. Mezinárodní organizace by mohla demonstrovat ohromný rozsah tohoto problému, uzákonit úspěchy lidí dosažené v provádění konstruktivních změn a podporovat větší a lepší výzkum po celém světě.
Potřebujeme možnost srovnání metod, jak zdostupnit služby, abychom se dověděli, co je proveditelné. Lidé, kteří pracují pouze pro svůj národ, mají tendenci díky svému jazyku a omezenému výcviku být slepí vůči tomu, co je ještě možné. Odpozorováváním toho, co se udělalo v jiných zemích, se můžeme hodně naučit.
A to může zlepšit životy duševně nemocných lidí kdekoliv.
My, příbuzní duševně nemocných, známe hluboký smutek, nerovnost, stigma a isolaci, avšak žijeme v naději. Spoluprací na jakékoliv úrovni - místní, národní a mezinárodní - můžeme zlepšit život našich nemocných a získat optimismus do budoucnosti.
Poznámky:
Johnson, D.L.(1995):Families and psychiatric rehabilitation. lnternational Journal oj menthal Health,24,(1),47-58. M.E.Sharpe, Inc., Armonk, NY 10504, 1995
B.Hogan (1990) Sufferers and carers: A new deal for the consumer? Práce prezentovaná na konferenci Irské asociace schizofrenie, Dublin, říjen 1990
Citace:
1. Bernheim,K.F.,& Lehman,A.F.(1985) Working with families ofmentally ill, New York: Norton
2. Johnson, D.L.(1994) Families ofmentally illorganize worldwide. lnnovetions and research, 3,25.
3. Freud,A.(1927/1974) lntroduction to psychoanalysis: Lectures Jor child analysts and teachers. Vol. 1
(1922-1935), New Y ork: International Universities press.
4. Klonoff, H.,Hutton, G.H.,Gundry,G.H.,& Coulter,T.T.(1960) A longitudinal study of schizophrenia.
American Journal oj Psychiatry, 116,348.
5. Evans,A.S., Builard,D.M.,& Solomon, M.R. (1961)The familyas a potencial resource in the rehabilitation
of the chronic schizophrenic patient: A study of 60 schizophrenic patients and their families. American
Joumal ofPsychiatry, 117, 1075.
6. Satlof


Navigace


^ Nahoru | Vytisknout | Kontakt | Administrace
SPDN ČR - Sdružení pomoci duševně nemocným ČR, 2006

design a kód Petr Dvořák